Cíl gólmana je jasný: neinkasovat. Ale jak tomu nejlépe jít naproti? Hodně se odvíjí od toho, jestli brankáři v prostoru zaujmou správnou pozici a tím tak ztíží střelci jeho volbu, kam umístit míček.

Základní postoj plní několik hlavních funkcí. A to zabrat co největší prostor v brance, být maximálně připravený pro jakýkoliv pohyb a být v takovém postavení, aby gólman viděl po celou dobu na míček, kdy poloha těla je v přímé trajektorii míčku vzhledem k brance.

Pokud je míček přímo před brankou, gólman klečí na kolenou a opírá se o špičky, které společně s celými dolními končetinami slouží k pohybu. Trup brankáře je v mírném předklonu, ruce jsou v upažení a pokrčeny v loktech vzhůru. Hlava brankáře slouží pro vyrážení míčku v její oblasti. Ve chvíli provádění samotného zákroku brankář zaujme základní postoj na pravou či levou stranu dle umístění střely.

Základním postojem na pravou či levou stranou rozumíme modifikaci základního postoje podle polohy míčku. V případě, že je míček z pohledu brankáře na pravé straně, bližší koleno (tedy pravé) je pokrčeno dovnitř a kryje prostor mezi koleny. Levá noha je pak v unožení pokrčmo. Je-li míček na levé straně vzhledem k brankáři, nohy jsou v opačném postavení.

Základní postoj, kterým brankář reaguje na herní situace z pohledu jeho levé strany.

Modifikace základního postoje do pravé strany. Pravé koleno kryje přímou trajektorii letu míčku vzhledem k pravé tyčce.

Mnoho brankářů využívá při zákrocích obrácené postavení dolních končetin, ať už z důvodu přesunu ke vzdálenější tyčce, nebo pro přitáhnutí pozornosti střelce do potenciálně volného prostoru. Je však nutné si uvědomit, že v danou chvíli nezaujímají nohy největší možný prostor branky.

Dalším častým jevem je intenzivnější pokrčení a nazvednutí vzdálenějšího kolene (unožené nohy). Což zvětšuje zabraný prostor okolo jedné ze stran těla brankáře, ale vzniká tak mezera mezi dolními končetinami.

Nadzvednutím vzdálenějšího kolene zabere gólman větší prostor branky, ale zase otvírá prostor mezi nohama.

Při přesunech se brankář odráží ze špiček a využívá setrvačnosti k pohybu po podložce. Pokud to situace dovoluje či vyžaduje, je možné k přesunu použít ruce, ale v tu chvíli je odkrytá většina horní části branky.

Každý brankář má svůj osobní styl a určitou modifikaci základního postoje. Je jen na něm, jakou techniku si vybere a která vyhovuje jeho tělesným možnostem. Důležité není strojově vykonávat standardní postoj. Ale neinkasovat branku.

Nastávající zimní období přináší brankářům jednu nepříjemnost: při promrznutí rukou jsou dlaně a prsty citlivější na střely hráčů. Zkrátka – míčkem to bolí víc. Možností obrany je přitom několik.Proč vlastně střely najednou tak štípou a pálí? Vysvětlením tohoto jevu z fyziologického hlediska je reakce receptorů, které automaticky (i když u každého jedince jinak) nastavují svou citlivost podle intenzity podnětu. „Proto v určitých mezích platí: čím vyšší teplota, tím nižší citlivost a čím nižší teplota, tím je citlivost vyšší,“ uvádí doktor František Véle, expert na kineziologii (vědu o mechanických zákonitostech pohybového ústrojí).

Prvotní ochranou před citlivější odezvou je zabránění prochladnutí okrajových částí těla. Nejjednodušším řešením je využití zimních rukavic, které zabrání úniku tepla. Při velmi silné bolestivosti, která by měla mít vliv na samotné chytání, je vhodné si i přes sníženou možnost chycení míčku do dlaně rukavice nechat na úvodní část tréninku, nebo na rozcvičení před zápasem.

Pak tu samozřejmě jsou speciální brankářské rukavice, s nimiž přišli výrobci florbalového vybavení i na základě požadavku brankářů zmírnit vjem, který je pro mnohé z nich nepříjemný. Například reprezentační gólman Tomáš Kafka, který (na rozdíl třeba od Davida Rytycha) v rukavicích v zápase nechytá, si je během loňského mistrovství světa v prochladlé Hartwall Areeně navlékal při předzápasovém rozstřelu. Jak uvádějí výrobci, jednou z hlavních funkcí rukavic je tlumení rychlosti míčku před samotným dotykem s dlaní brankáře, čehož je docíleno samotným materiálem na přední části rukavice a i vzduchovou mezerou, která mezi materiálem a dlaní vzniká.

Tělo se při vystavení chladu brání několika mechanismy. Jedním z nich je omezení cirkulace krve do okrajových částí těla. Účinnou metodou pro rozproudění krve je svalová činnost těchto částí. Stačí zatínat prsty v pěst nebo třít ruce o sebe. Tím vzniká teplo a vede k prokrvení, což znamená prohřátí kůže a svalů pod ní.

Další pomůckou pro boj s chladem je masážní míček. Při válení či stlačování působí na nervová zakončení a tím vyvolává reakci, která vede k prokrvení. Někdy poslouží i prohřívání dlaní pod přiměřeně teplou vodou (teplota cca 40 °C). Voda vyvolává odezvu, která vede k rozšíření cév (vazodilaktaci), tedy většímu prokrvení, což má za následek zmenšení citlivosti.

Masážní míček.

V zimním období lze využít k ohřátí rukou také vydechovaný vzduch. Pokud hřbety rukou položíte přes sebe a mezi nimi utvoříte dutinu, do které vydechujete, teplotní odezva se po chvíli dostaví.

Nejen povrch těla je na chlad citlivější. Se zimou se mění i vlastnosti materiálu, z nějž je vyroben míček. Ten se smrští, čímž ztvrdne. Tady stačí nenechat vak s míčky v chladném prostředí kufru auta, nevytápěné nářaďovně…

Závěrem je nutné říci, že svalovou prací si tělo vytváří teplo, které se přenáší do všech jeho částí. Někdy je tedy nutné věnovat pozornost kvalitnímu rozběhání s protažením, a pokud to pomůže, na začátku tréninku zatnout zuby, chytat a čekat až se tělo samo prohřeje…

V minulém článku jsem se vám pokusila na úvod nastínit úplné základy anatomie kolena takže nyní už všichni trochu tušíme, o co jde. Tento článek bych ráda věnovala části kolene, která je velmi důležitá pro jeho správnou funkci a pohyb a která brankářům může často komplikovat život. Jedná se opatelofemorální kloub, neboli spojení stehenní kosti s čéškou.Na kosti stehenní se nachází žlábek, do kterého čéška přesně zapadá a ve kterém by se také měla pohybovat. Pohyb čéšky doprovází každé ohnutí a natažení dolní končetiny v kolenním kloubu a je úzce spojen s aktivitou čtyřhlavého stehenního svalu. Tento sval totiž svým mohutným úponem čéšku překrývá, srůstá s ní a dále se upíná pod kolenní kloub.

Čéška tak tvoří jakousi kladku, která přenáší sílu vyvinutou stehenním svalem. Jejím úkolem je usměrňování a rovnoměrné rozložení sil jednotlivých hlav čtyřhlavého stehenního svalu. Díky ní dochází ke změně tahu svalu a stehenní sval tak může vyvinout mnohem větší sílu.

Tak jako má vliv čéška na stehenní sval, má samozřejmě opačně tento sval velký vliv na čéšku. A to především na její postavení v žlábku stehenní kosti. Stehenní sval je, jak známo, tvořen čtyřmi hlavami, čtyřmi svaly, které mají trochu odlišné funkce. Navíc se dva z nich – vnější a vnitřní hlava (m.vastus lateralis a m.vastus medialis) – upínají právě na čéšku, z vnější a vnitřní strany.

Svými úpony a především svojí aktivitou pak mohou ovlivňovat její postavení v stehenním žlábku a také zabraňují jejímu vykloubení, sklouznutí k jedné straně. Je proto velmi důležité, aby tyto svaly pracovaly v rovnováze.

Působení sil stehenního svalu na čéšku.

A tady může nastat problém, se kterým se pravděpodobně setkáváme i u florbalových brankářů. Pokud jedna z těchto hlav stehenního svalu pracuje více, je silnější, přetahuje čéšku na svou stranu, a ta potom nemůže klouzat při pohybu hladce ve žlábku. Stává se pak to, že čéška při pohybu naráží například na hranu žlábku, což může působit obrušování chrupavky a následně bolest.

Objevuje se taky loupání v koleni a jeho přechodné blokády. Obvykle bývá tím silnějším svalem vnější hlava stehenního svalu a táhne tak čéšku zevně. Když potom pokrčíte koleno, nenachází se čéška uprostřed něj, ale více na vnější straně. Potíž proto bývá ve vnitřní hlavě stehenního svalu, který má tendence k oslabení a nemá pak sílu čéšku udržet ve správné pozici.

Jestliže se nyní podíváme na florbalového brankáře, na jeho základní postavení a jeho pohyb, začíná být pomalu jasné, co se s čéškou děje. Brankář často preferuje jednu končetinu jako stojnou a druhou má spíše nataženou do strany a opírá se více o jeho vnitřní stranu – což nutí čéšku se stáčet spíše zevně.

Když se pak chce přesunout na stranu původně natažené končetiny, aktivuje se výrazně zevní hlava stehenního svalu a čéšku opět táhne zevně. Je zde jasná převaha vnější hlavy a pokud není správně doposilována i mediální hlava, dochází časem k posunu čéšky zevně.

Koleno a čéška při ohnutí v koleni 90°, vlevo: lehký posun zevně (doleva), vpravo: výrazné vychýlení ze žlábku zevně (doprava)

Nabízí se tu poměrně jednoduché řešení, kterým je správné posilování stehenního svalu tak, aby byly všechny jeho části v rovnováze. S posilováním samozřejmě jde ruku v ruce protažení, které se bude týkat nejen přední strany stehna, ale především té zadní. Svaly zadní strany stehna, někdy nazývané hamstringy, mají na správnou funkci kolene velký vliv. O tom všem si povíme v dalších článcích.

Začínající brankář, který přijde poprvé na trénink, jen těžko zaklekne mezi tyče a po hodině a půl precizního chytání odejde do kabiny. Působit v brance jej totiž musí nejdřív někdo naučit. Jak to správně uchopit? A čím nejlépe začít?

Odborná veřejnost není v rámci didaktiky sportovních her či sportovního tréninku jednotná v přístupu k metodice herních činností jednotlivce. Nejčastější formou je přístup v celku, kdy se od komplexní herní situace dostane k technice jednotlivých herních činností.

Pokud přistoupíme na myšlenku metodiky jednotlivých herních činností, je nutné vytvořit posloupnost jednotlivých kroků od jednoduchého ke složitějšímu, s individuálním přístupem k brankáři.

Běžně je taková praxe, že jedinec, který vstupuje do brankoviště, má představu o tom, jakým způsobem florbalový brankář chytá. Pokud tomu tak není, je nutné mu nejdříve objasnit nejzákladnější herní činnosti, které brankář vykonává, seznámit ho s jeho vybavením a vysvětlit mu pravidla, kterými je hra gólmana ohraničena.

Snahou je si brankáře-začátečníka před samotnou první pohybovou zkušeností vzít stranou a nejdříve formou ukázky a následně při činnosti jeho samotným provádět korekci nežádoucích poloh, nebo pohybů jeho těla. Představit mu základní postoj a naznačit jeho klady, vysvětlit důvody, proč se vykonává a jakou úlohu by měly plnit jednotlivé části těla.

Dále je na místě vhodnou ukázkou předvést možnosti efektivníchpřesunů a zmínit se o zmenšování střeleckého úhlu a výhozech. Je nutné však brát v potaz tělesné dispozice odpovídající vývoji, kdy brankáři zhruba do věku 12 let mají problém s délkou přesunů a zmenšováním střeleckého úhlu.

Proto by s výrazným zmenšováním střeleckého úhlu měli začít až brankáři, kterým jejich tělesná zdatnost dovoluje reagovat na vzniklý průběh hry. Ostatním se doporučuje být připraven na úrovni malého brankoviště. Vhodné je upozornit na nutnou dynamiku pohybů.

Po určité době, kdy měl brankář dostatek času pro vyzkoušení daného postu, je vhodné pouze naznačit, jakým způsobem lze reagovat na vzniklé situace, jako jsou hra za brankou,standardní situace, útoky 1 na 1, 2 na 1, ale třeba i nájezd.

Doporučení v těchto případech je nechat si brankáře projít těmito herními situacemi několikrát samotného a následně si o nich promluvit: jakým způsobem je řešil, proč myslí, že to bylo vhodné a poté mu případně ukázat již léty prověřené vzorce jednání při těchto herních momentech.

Pokud je brankář dostatečně seznámen se základními herními činnostmi a má je i osvojené, může pomáhat svému týmu a soustředit se nejen na svou hru, ale i na hru obránců před ním. Protože jak ještě několikrát v textech zazní, brankář jako poslední hráč na hřišti (standardně) má před sebou všechny hráče.

Jejich organizace je možná formou komunikace, kterou brankář řídí svou obranu. Nutné však je, aby se primárně soustředil na svou hru a v případě zvládnutí svých činností a pokud to průběh hry dovoluje, pomáhal svému týmu.

Jednotlivé fáze metodiky můžeme tedy popsat jako :

1. Seznámení – informace o herních činnostech, vybavení a pravidlech

2. Ukázku – zkušenější předvádí jednotlivé činnosti

3. Samostatné chytání

4. Korekci – zkušenější opravuje

Poté se dle nutnosti a možností opakují jednotlivé body 2, 3 a 4.

Samozřejmostí je alespoň nějakým způsobem vštípit brankáři stereotypy ohledně přípravy pohybového aparátu před a po tréninku.

Krátké doporučení závěrem: v mládežnických kategoriích je důležité mít zvládnutý základní postoj brankáře, jak jej uvádí teorie a až kolem věku 16 let si případně přidávat svoje modifikace. Protože chytání, stejně jako domy, musí mít pevné základy…

Výkon florbalového brankáře stejně jako u jiných sportů či hráčských pozic závisí na řadě faktorů, jež na jeho aktuální úroveň působí jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Některé z faktorů lze ovlivňovat, jiné jsou pak dané vrozenými dispozicemi.

Dle Doc. PhDr. Josefa Dovalila, CSc. z Fakulty Tělesné výchovy a sportu UK lze v množině proměnných, které ovlivňují a vytvářejí sportovní výkon, rozlišit 5 základních faktorů, jež jsou níže rozepsány ke sportovnímu výkonu brankáře.

1. Somatické faktory  
– složení těla, tělesný typ, délkové a hmotnostní parametry těla

2. Kondiční faktory 
–  komplex pohyblivosti a obratnostních, rychlostních, silových, vytrvalostních schopností

3. Psychické faktory 
– motivace, emoce, aktuální psychický stav, aspirace, konkurence

4. Taktické faktory
Hlavním úkolem brankáře je zabránit vstřelení gólu. Předpoklady pro to jsou:
– správné vyhodnocení situace
– být v přímé trajektorii míčku vzhledem k brance
– zaplnění co největšího prostoru v brance
– zmenšování střeleckého úhlu
– být maximálně připravený pro jakýkoliv pohyb
– být v takovém postavení, aby viděl po celou dobu na míček
– řízení obrany

Správně vykrýt trestné střílení chce i dávku bdělosti a rychlé reakce těla na jakýkoliv pohyb soupeře.

5. Technické faktory 
Souvisejí se zvládnutím níže uvedených dovedností:
– základní postoj
– přesouvání
– výhozy, chytání a vyrážení
– schopnost provádět několik činností najednou

Zajímavostí je, že mezi brankáři a trenéry (viz grafy níže) panuje v pohledu na podíl působení jednotlivých faktorů a jejich důležitost pro výkon brankáře víceméně shoda.

Jak řešit situaci, když je míček za brankou? Otočit se do branky a mít tak celé hřiště za zády? Nebo číst pohyb protihráče za brankou pomocí chování hráčů před ní? Odpověď se snažili najít nejen reprezentační gólmanka Lenka Kubíčková z FBC Ostrava, ale i trenér juniorského národního týmu Jiří Kysel.

Florbalové hřiště je ohraničené mantinely, od kterých je zadní část brankové konstrukce dle pravidel ČFbU vzdálená 2,85 metru. Ve chvíli, kdy je míček za brankou (a situace to dovoluje), provádějí  brankáři, jenž mají zájem předejít ohrožení branky, pohyb do prostoru za brankou. Jednou částí těla se brankář musí dotýkat brankoviště, ale i tak je v mnoha případech možné dosáhnout na míček, nebo rozhodit protihráče. Nutné je vhodné vyhodnocení situace.

Je-li útočník vedle brankové konstrukce, brankář zaujímá základní postoj u tyčky zhruba 45° od brankové čáry, která je blíže k soupeři s míčkem. Důležité je, aby měl stále míček pod zrakovou kontrolou, nebo alespoň četl hru a mohl provést případný zákrok.

Dříve se uvádělo, že není vhodné, aby se brankář otáčel směrem do branky, ale dle zkušeností platí, že pokud míček nevidím, nemůžu na něj reagovat. Záleží na pohledu…

Častým jevem bývá přihrávka zpoza branky do velkého brankoviště, brankář má možnost položením protilehlého předloktí na zem tuto případnou nahrávku blokovat. Výhody tohoto řešení: natočení  trupu do prostoru za brankou umožňující zrakovou kontrolu, možnost chycení míčku do dlaně, která je natočena k míčku i zabránění vstřelení branky o trup brankáře, pokud je trup u tyčky.

Martin Beneš zamezuje přihrávce zpoza branky bližším předloktím.

Jsou však i brankáři, kteří pokládají bližší předloktí na palubovku pro zamezení přihrávky, viz ilustrační foto s Martinem Benešem.

Blokování přihrávek provádí několik brankářů i vysunutím celého těla mimo brankovou čáru. V tu chvíli (v případě oběhnutí branky hráče s míčkem) je však vzdálenější tyčka odkrytá, a pokud tam není obránce, gólman nemá většinou dost času pro přesunutí.

Jaké má brankář v tuto chvíli možnosti, jak zabránit přihrávce?

Nejčastější je snaha zabránit přihrávce před branku vzdálenější paží.

Vhledem k rychlosti hráčů snažících se zasunout míček zpoza branky je nepsané pravidlo, že jeden z obránců stojí u vzdálenější tyčky a brankář má na starost tu, která je bližší hráči s míčkem.

Neobvyklým způsobem zakončování zpoza branky je freestyle, kdy se hráč snaží míček dle pravidel nadzvednout a nezakončovat tak v úrovni palubovky, kterou má brankář nejčastěji krytou, ale kolem gólmanovy hlavy a ramen.

Jako nejvhodnější pro řešení této situace je správné postavení u tyčky a pohyb horních končetin do dráhy pohybu hokejky, kdy je snahou přerušit hráčovu kontrolu míčku. Jako velmi vhodné je také před samotným